Fimfárum Jana Wericha aneb Do třetice všeho dobrého

Akce je dostupná dle aktuální provozní doby

• Výstava Fimfárum Jana Wericha aneb Do třetice všeho dobrého ve vysokomýtské Městské galerii (2.8.2016, Českomoravské pomezí)

  Ve vysokomýtské Městské galerii probíhá výstava Fimfárum Jana Wericha aneb Do třetice všeho dobrého. Loutky, scény a velkoformátové fotografie z úspěšného celovečerního animovaného filmu Fimfárum III si můžete prohlédnout po celou turistickou sezonu. Pokud budete mít čas a chuť, je možné se přímo v sále podívat i na všechny tři „fimfárovské“ pohádky - Jak na Šumavě obři vyhynuli, O kloboučku s perkem sojčím a Rozum a Štěstí. Výstava potrvá do 11. září a otevřena je denně, od PO do PÁ od 9 do 17 hodin a o víkendech a svátcích od 10 do 17 hodin.

  Třetí pokračování Fimfára mělo premiéru v roce 2011 a ještě tutéž sezonu získal snímek v rámci mezinárodní soutěže celovečerních filmů třeboňského Anifilmu cenu v kategorii Nejlepší celovečerní film pro děti. Mezinárodní porota ve svém zdůvodnění ocenila Fimfárum za to, že dokázalo vdechnout život tradičním pohádkám za použití klasických animačních technik a za humor a vtip podaný s obrovskou dávkou lidskosti. Doba natáčení všech tří pohádek trvala celkem 24 měsíců, natáčení první pohádky začalo v únoru 2008, což odpovídá cca 450 natáčecím dnům, s postprodukcí se doba realizace blíží ke 3 rokům. Celkem pro potřeby filmu vzniklo přes 70 loutek, včetně prasat, koně, kocoura a veverky, sojky a sovy…nebo Kata. Počet vyráběných rekvizit lze počítat na tisíce, počet prostředí se počítá na desítky. Celkový výrobní rozpočet filmu byl takřka 30 milionů korun.

  Výstava ve Vysokém Mýtě se koná ve spolupráci s produkční společností MAUR film. Producent Martin Vandas, který vernisáž zahajoval, přiblížil zákulisí natáčení: „Filmové Fimfárum vpadlo poprvé do českých kin už v roce 2002. Byl to vlastně vůbec první český celovečerní animovaný film, který po mnoha letech vstoupil do kin. A diváci mu dali svoji přízeň. V tomto roce dokonce porazil Shreka… Na druhém díle pracovala čtveřice režisérů, natáčelo se na digitální fotoaparáty a filmový negativ se vypaloval laserem. Věkový průměr režisérů byl takřka 60 let, protože se na filmu podíleli i klasici české filmové animace – pan profesor Pojar a Vlasta Pospíšilová.

  Naopak nejnovější Fimfárum srazilo věkovou hranici do opačného extrému. Máme dva debutanty, kteří vytvořili trojici právě s Vlastou Pospíšilovou (*1935). Kristina Dufková je vlastně fimfárovským benjamínkem (*1978) a i David Súkup (*1974) je mladší než dosud nejmladší Aurel Klimt, který u předchozích Fimfár věkový průměr srážel dolů. Dostali jsme se na krásný věkový průměr 47, takže vlastně třetí Fimfárum je ve věku zralého vyspělého režiséra na vrcholu sil... I když v tomto případě by možná bylo správnější napsat režisérky, protože statisticky ve třetím Fimfáru vedou ženy. A nejen režisérky, ale i výtvarnice. Klasik Petr Poš musí čelit přesile půvabných výtvarnic Denisy Grimmové Abrhámové a Patricie Ortiz Martínez.

  Takže do třetice máme nejen nový film, máme do třetice pohádek a aby toho nebylo málo, přidali jsme filmu třetí rozměr. Využili jsme možností, které nabízí pokrok a natočili film stereoskopicky, aby diváci v kinech uviděli hloubku prostoru dekorací prostavěných ve filmovém ateliéru i aby mohli odkrýt opravdovou plastičnost, kterou v sobě nesou ručně vyráběné loutky. Najednou nám z plátna vyčuhuje nos proradného ministra nebo neodmyslitelný půllitr v šumavském hostinci nebo naopak můžeme sledovat obry daleko na horizontu Šumavy.

  Nové Fimfárum má i další extrémy. Potkávají se v něm úplně odlišné délky pohádek – nejkratší Obři na Šumavě jsou vedle nejdelší fimfárovské pohádky Rozum a Štěstí, která se blíží skoro 40 minutám, což už je skoro, skoro jako velký film. Navíc jsme si tentokrát k panu Werichovi přibrali celou řadu dalších herců – pomáhali nám nejen v kratičkých větičkách, které postavičkám skoro mimoděk „vylétají z úst“, ale tentokrát nám i pomohli s příběhem, protože pohádka o tom, jak Obři na Šumavě vyhynuli je spíše moralitou o vytahování se, anekdotou o hře na většího nežli klasickým příběhem. Skoro by se dalo drze říci, že se v ní vlastně skoro nic – kromě pranice obrů – nestane a to odvyprávět ve filmu by bylo buď nezábavné nebo skoro neřešitelné. Ale protože Šumavu známe a máme rádi, museli jsme se začít vůbec ptát, jestli na Šumavě nějací obři jsou nebo kdy byli. A od toho už byl jen kousek k příběhu štábu filmového týdeníku (které se promítaly v kinech v 60. letech před filmy), který se vydává na Šumavu s úkolem zjistit, jak to na Šumavě s obry bylo. To, že jsou to filmaři popletové se tak trochu dalo předpokládat, koneckonců animovaný film je vždy spíše groteska než dokument. Že jsou to klasičtí filmaři, kteří se kochají malebnou krajinou a pro oči nevidí obry, které každá malá veverka zná a vidí? A že místo pilného natáčení podlehnou kouzlu malebné šumavské hospůdky? Že se z ní vydají točit v tu nejméně vhodnou chvíli, kdy se mraky zatahují a šeří se k večeru…? A jak celé jejich pátrání nakonec dopadne...? To už jsme snad natočili zcela v duchu páně Werichově.